Colours of Ostrava 2025 – DPR IAN, JayKey a ticho po slzách
Neformální reportáž z Colours, kde se realita na chvíli vyladila do něčeho mnohem lepšího.
Největším zklamáním letošního ročníku Colours of Ostrava pro mě bylo jediné – že jsem z časových důvodů mohla trávit na festivalu jen dva dny, a ne čtyři. Festivalová atmosféra byla doslova prosáklá pozitivní energií. Fascinující bylo sledovat, jak si společný prostor užívají lidé všech generací – od těch nejmenších až po seniory – v naprosté harmonii, s úsměvem a radostí z přítomného okamžiku.
A co mě příjemně překvapilo – byla to kultura návštěvníků. Po všech varovných komentářích na sociálních sítích jsem byla připravená na opilé nebo zfetované davy, ale nic z toho se nenaplnilo. Lidé byli slušní, ohleduplní, přátelští. V davu se nikdo nemačkal, naopak – všichni si dávali prostor, usmívali se, pomáhali si. Ať už jste stáli na koncertě nebo si jen sedli ke stánku, vládla pohoda a vzájemný respekt.
To samé platí i o stánkařích, kteří byli neskutečně srdeční, otevření a komunikativní. U každého stánku jsem se cítila vítaná, často jsme si popovídali, ochutnala jsem spoustu dobrot a nechyběla ani dávka humoru a lidskosti. Nabídka byla široká – od exotických chutí až po poctivé české výrobky a originální řemeslné kousky.
A co ceny? Překvapivě přívětivé! Vzhledem k rozsahu a popularitě festivalu jsem očekávala astronomické částky, které by dokázaly rozbořit rozpočet. Místo toho jsem byla mile překvapena – jak u jídla, tak pití.
Festival nabídl neuvěřitelně rozmanité scény a hudební vystoupení napříč kulturami i žánry. Každý si tu mohl najít „to svoje“ – a možná i něco, co vůbec nečekal. Navíc musím pochválit bohatý doprovodný program mimo koncerty, který nabízel workshopy, diskuze i umělecké instalace. Prostor byl skvěle využitý a rozmanitý zážitek zaručen.
Milovníci korejské kultury si rovněž přišli na své – u stánku korejské ambasády si bylo možné vyzkoušet tradiční hanbok, ochutnat autentické korejské dobroty a během workshopu si vlastnoručně vyrobit barevnou památku, kterou si návštěvníci odnášeli jako osobní suvenýr. Nechyběla přátelská atmosféra a možnost popovídat si o korejských tradicích a životním stylu.
Zázemí bylo na velmi dobré úrovni. Oceňuji přístupnost k dobíjecím stanicím, které byly snadno dohledatelné a opravdu funkční – což je na podobných akcích často problém. Toalety byly přes den dobře dostupné, udržované a čisté. Jediná výtka směřuje k večeru – po skončení některých větších koncertů byla dostupnost toalet omezená, a tvořily se delší fronty. Přesto se to dalo zvládnout a nebylo to nic katastrofálního.
Hudební zážitky, na které se nezapomíná
Páteční večer mi zůstane v srdci asi navždy. Spojení jihokorejského umělce Jung Jae-ila s Janáčkovou filharmonií Ostrava bylo natolik silné, emocionální a hudebně vygradované, že mě dohnalo k slzám dojetí. Už dlouho jsem nezažila vystoupení, které by mě tak hluboce zasáhlo a zanechalo ve mně rezonující stopu.
Sobota patřila nejen chillout zónám a malým únikům před sluncem, ale hlavně programu, který nešel ignorovat. Pro mě osobně byl vrcholem festivalu DPR IAN, a už samotný soundcheck mě doslova pohltil. Zvuk, emoce, výraz – už při zkoušce bylo jasné, že tohle bude zážitek.
Jedním z největších překvapení se pro mě stal Lee Seung Yoon – na první pohled působil jako „žvýkající spratek s drzým pohledem“. Ale jakmile vstoupil na scénu, zahrál první tóny na kytaru, proměnil se v doslova výbušný, skákající fenomén. Energie, kterou do publika vysílal, byla nakažlivá. Když skočil mezi lidi, zachvátila každého vlna euforie. Komunikace s publikem, charisma a neutuchající chtíč dostat z obecenstva vše, co se v nich nachází, mě absolutně paralyzovalo. Nikdo nezůstal chladný – a já si už teď píšu jeho jméno mezi ty, které chci určitě vidět a hlavně slyšet znovu.
Naopak Sofi Tukker nebyli úplně mým šálkem kávy. Přesto musím přiznat, že atmosféra mezi lidmi byla natolik silná, že mě přirozeně vtáhla do děje.
A pak přišel on.
DPR IAN – pro mě největší důvod, proč na Colours být. Po rozesmátém soundchecku se na scéně objevil jako temný, intenzivní alter-ego MITO – postava, kterou vytvořil, aby vyjádřil své vnitřní boje s bipolární poruchou. Tento australsko-korejský umělec, vlastním jménem Christian Yu, se dříve proslavil jako tanečník a režisér. Dnes však bourá hudební hranice – a přináší hluboce osobní výpovědi v jedinečné audiovizuální podobě. Jeho koncerty nejsou jen o hudbě – jsou o bolesti, naději, vnitřních démonech i světle, které je někdy těžké najít. A právě díky tomu je každý jeho výkon jedinečný, opravdový a naprosto strhující.
To, co předvedl na Colours, nebyla show ani šaráda. Byla to zpověď. A ti, kdo byli přítomní, zažili něco, co jen tak nezmizí – zážitek, který se nepopisuje, ale prožívá. A navíc – stejnou show již nikdy jinde neuvidíte. Odehrávaly se tu totiž zážitky, které nelze naplánovat.
Mrzí mě jen jedna věc – že jsem nestihla středeční vystoupení kapely JayKey na Rec.stage. Jejich originální tvorba patří podle mě k tomu zajímavějšímu, co aktuálně na české scéně vzniká. Jsou autentičtí, mají skvělý zvuk a jasnou tvář. Pokud jste je minuli stejně jako já, určitě doporučuji mrknout na jejich video na YouTube – za mě velmi povedená prezentace, která stojí za pozornost.
VLOG #01 | koncert @JAYKEY | předání výherní kytary | @colours
Závěrem
Chtěla bych poděkovat celému týmu Colours of Ostrava – za organizaci, atmosféru, prostor, bezpečnost i pohodlí. Festival opět ukázal, proč patří mezi to nejlepší, co česká festivalová scéna nabízí. Ať už jste přišli pro hudbu, inspiraci, nebo jen zažít společný čas mezi lidmi – Colours vás objaly a nepustily.
Už teď vím, že příště zůstanu celé čtyři dny. Protože dva jednoduše nestačí.
Autor: Kateřina Šimková/Radio Géčko
Proto: Kateřina Šimková, Michaela Petráčková