Berlín, 21. září 2025.
Festival, který se tváří komorně, ale dokáže rozhýbat celé město. K-Indie on Festival mě zavedl do klubu na Holzmarktstraße – prostoru, který byl sám o sobě uměleckým dílem. Arty, vizuálně podmanivý, a přesto přátelsky otevřený.



První na pódiu: Drinking Boys and Girls Choir. Dívčí kapela, která mě okamžitě nadchla svou energií. Čistých 45 minut, které uběhly, jako by někdo lusknul prstem. Bez zábran, hravé, kytarově silné a neuvěřitelně nakažlivé. Ani skok do davu nechyběl – publikum bylo okamžitě jejich. Už během prvních skladeb jsem věděla, že si je přidám na playlist.

Pak přišli Redoor. Upřímně – jméno, které jsem do té chvíle vůbec neznala. Ale když publikum při jejich nástupu začalo jásat a ječet, došlo mi, že je to moje chyba. A hned po pár minutách jsem chápala proč. Redoor mají tu schopnost – nenápadně vás vtáhnou do svého světa a ani nevíte jak, najednou si pobrukujete s nimi. Jejich melodie byly chytlavé, zároveň ale nesklouzly k prvoplánovosti. Atmosféra v sále byla nabitá a já měla pocit, že se z komorního klubu stává velký festival.


A nakonec – Lee Seung Yoon. Objevila jsem ho na Colours of Ostrava, a od té chvíle se mi usadil v hlavě i v srdci. Berlín jen potvrdil proč. Ta jeho energie, komunikace s lidmi, to, jak si publikum omotá kolem prstu během pár minut. Moment, kdy vběhl mezi nás a při zběsilém skákání si stihl u baru objednat drink, byl čisté šílenství – a zároveň čistá radost. Zazněl i Pookzook Time, který se na Radiu Géčko drží už několik týdnů na vrcholu žebříčku. Malá připomínka, že hudba si nachází cestu dál než jen na festival.


Zvukaři, osvětlovači – klobouk dolů. Hudba byla ostrá, jasná, vizuálně podpořená tak, že celé to komorní prostředí dýchalo jako velký festival.
A právě tohle je na tom fascinující: zažila jsem už obrovské festivaly i malé klubové večery. Energie byla jiná, prostředí taky – ale kouzlo zůstává stejné. Hudba má tu zvláštní moc: roztančit, spojit, otevřít dveře, které jsme ani nevěděli, že máme.




🇬🇧
Berlin, September 21, 2025.
A festival that looks small at first glance, but has the power to set the whole city in motion. K-Indie on Festival led me to a venue on Holzmarktstraße – a space that was an artwork in itself. Arty, visually captivating, and yet warmly welcoming.
The evening opened with Drinking Boys and Girls Choir. A band that instantly won me over with their raw energy. A pure 45 minutes that flew by in the blink of an eye. Fearless, playful, strong on guitars, and incredibly contagious. Even a stage dive didn’t feel out of place – the audience was on their side from the very beginning. I knew right away they’d land on my playlist.
Next came Redoor. Honestly, a name I hadn’t known before. But when the crowd erupted in cheers as they entered, I realized that not knowing them was my mistake. Within just a few minutes, I completely understood why. Redoor have this ability – they pull you into their world so smoothly that before you know it, you’re humming along with them. Their melodies were catchy but never shallow. The atmosphere in the room became electric, and for a while, it felt like the intimate club had transformed into a full-scale festival.
And finally – Lee Seung Yoon. I first discovered him at Colours of Ostrava, and since then he’s stayed both in my head and my heart. Berlin only reminded me why. His energy, his communication with the crowd, the way he takes control of the room within minutes. At one point he jumped into the audience, kept dancing like crazy, and still managed to order a drink at the bar – pure madness, pure joy. He also played Pookzook Time, which has been at the top of Radio Géčko’s chart for weeks now. A little reminder that music always finds its way beyond festivals.
Sound and light engineers – hats off. The music was sharp and clear, with visuals that made the whole intimate setting breathe like a massive stage.
And that’s what fascinates me most: I’ve experienced huge festivals and tiny club gigs. The energy feels different, the settings too – but the magic remains the same. Music has this strange power: to move us, to connect us, to open doors we didn’t even know we had.
🇰🇷
2025년 9월 21일, 베를린.
겉으로는 소박해 보이지만 도시 전체를 흔들 수 있는 힘을 가진 축제. 바로 K-Indie on Festival이었다. 공연장은 Holzmarktstraße에 위치한 클럽으로, 그 자체가 하나의 예술 작품 같았다. 아티하고 시각적으로 매혹적이면서도 따뜻하고 친근한 공간.
첫 무대는 Drinking Boys and Girls Choir가 열었다. 시작과 동시에 에너지에 사로잡혔다. 45분이 순식간에 지나가 버렸다. 두려움 없는 태도, 장난스러움, 강렬한 기타 사운드, 그리고 전염성 있는 무대. 심지어 다이브까지! 관객은 처음부터 완전히 빠져들었다. “이건 내 플레이리스트에 꼭 넣어야겠다”는 생각이 바로 들었다.
그다음은 Redoor. 솔직히 말해, 그때까지는 전혀 몰랐던 이름이었다. 하지만 그들이 등장하자 관객이 환호성을 지르는 걸 보고, “이걸 모르고 있었다니 내 실수구나”라는 생각이 들었다. 몇 분 지나지 않아 왜인지 완전히 이해했다. Redoor는 자연스럽게 관객을 자기들의 세계로 끌어들이는 힘이 있었다. 어느 순간 나도 모르게 따라 흥얼거리고 있었다. 멜로디는 중독성 있으면서도 얄팍하지 않았다. 분위기는 순식간에 뜨겁게 달아올랐고, 작은 클럽은 잠시 대형 페스티벌로 변한 듯했다.
그리고 마지막은 이승윤. 처음 알게 된 건 체코 Colours of Ostrava에서였는데, 그때 이후로 내 머릿속과 마음속에 깊이 자리 잡았다. 베를린 공연은 그 이유를 다시 확인시켜주었다. 에너지, 관객과의 소통, 단 몇 분 만에 분위기를 장악하는 힘. 심지어 관객 속으로 뛰어들어 미친 듯이 뛰어다니며 춤추다가 바에서 음료까지 주문하는 장면은 완전한 광기이자 순수한 즐거움이었다. 푹죽 타임도 불렀는데, 이 곡은 이미 몇 주째 라디오 Géčko 차트 1위를 지키고 있다. 음악이 축제를 넘어 더 멀리 퍼져나간다는 걸 보여주는 순간이었다.
사운드 엔지니어와 조명팀에도 박수를. 음악은 선명했고, 시각적 효과는 작은 공간을 거대한 무대처럼 숨 쉬게 만들었다.
그리고 바로 이게 내게 가장 신기한 점이다. 나는 거대한 페스티벌도, 아담한 클럽 공연도 경험했다. 분위기는 다르지만, 마법은 변하지 않는다. 음악에는 특별한 힘이 있다. 우리를 흔들고, 연결시키며, 우리가 몰랐던 문을 열어준다.